Košická rána Jarka Orsáka (aktualizováno)
Na východ Slovenska,
do Košic, odjížděla posádka Orsák rally sport teamu s cílem vybojovat
minimálně konečné třetí místo v Mistrovství Slovenska. Místo toho si
domů přivezla zcela zničené auto a Jarek s Karlem mnoho modřin. Co se
událo, přibližují oba hlavní aktéři, Jaroslav Orsák a Karel Vajík.
Jaké plány byly před startem v Košicích?
Jarek – Chtěli jsme tady zajet co nejlepší
výsledek a tím posbírat velké množství bodů. Náš cíl daný před
soutěží se nám dařilo plnit. Po pátku jsme byli na třetím místě
s minimálním odstupem na Tibora. Pravda je ta, že jsme během páteční
etapy nikde neriskovali a jeli v klidu. Jeli jsme čistě a naši jízdu jsme
nijak extrémně nehrotili. Zkrátka věděli jsme, že potřebujeme body a
podle toho jsme i jeli. Ráno jsme se s Karlem rozhodli, že přitlačíme na
plyn a pojedeme rychleji než v pátek. Chtěli jsme porazit Tibora.
Karel – Ano, po pátku se otevřela reálná
šance na zisk titulu slovenského vícemistra. Chtěli jsme se o něho
pokusit.
Jarek – Problém ale nastal hned na první
sobotní zkoušce, kdy nám praskla brzdová hadička a my šli ven. Do toho
osudného místa to byla velmi pěkná erzeta a opravdu se nám moc líbila.
Jistě si pamatuješ, jak se celá nehoda udála…
Jarek – Vše se odehrálo v úseku, kde byl
hodně rychlý přílet do vracáku. Dolů kopcem jsem jel na vytočený pátý
rychlostní stupeň, což na tachometru mohlo být cirka 180km/hod. Ve chvíli,
kdy jsem chtěl brzdit jsem dvakrát nebo třikrát prošlápl brzdový pedál
až na podlahu, ale auto nijak nereagovalo. Zatáhl jsem aspoň za ruční
brzdu. To bylo poslední, co jsem stihl udělat. Auto se dalo do smyku a koplo
se o mez. Čtyřikrát jsme šli přes střechu a nakonec jsme spadli do
patnáctimetrové rokle.
Při té příležitosti jsi přibral i auto jednoho
z pořadatelů…
Jarek – Bohužel, ale neměl ho tam postavit.
Pořadatel své auto postavil přímo do směru závodních aut, které by
eventuálně nedobrzdily. Už před soutěží mu prý říkali, aby si auto
přeparkoval. Ale on na pobídky nedbal. Byl to nejspíš „odborník na slovo
vzatý“.
Jak probíhala komunikace v autě mezi tebou a Karlem ve chvíli kdy
jsi zjistil, že jsi bez brzd?
Jarek – Stačil jsem jen dvakrát říct
Karlovi, že jsem bez brzd. A bylo to. Potom už jenom rachot, jak jsme se
váleli.
Karel – Já jsem neříkal nic. Po Jarkových
výkřících, že jsme bez brzd, jsem se vmáčkl do sedačky a přikrčil se,
abych měl hlavu co nejdál od trubek rámu. S rukama s rozpisem v klíně
jsem čekal co příjde.
A co bylo ve chvíli kdy jste se zastavili?
Jarek – Nic, vylezli jsme zpátky na cestu.
Samozřejmě oba jsme se ujišťovali vzájemně, že jsme v pořádku. Já
jsem pouze říkal Karlovi, že mne bolí hlava, neboť jsem dostal velkou ránu
do hlavy a to je tak všechno.
Karel – Hned jsem se ptal Jarka, jestli je
v pořádku. Řekl, že ano, ale že se hodně praštil do hlavy. Volal jsem
proto na lidi kolem, ať zatelefonují na dispečink pro sanitku. Číslo jsem
měl nalepené na rámu, ale svůj telefon jsem nemohl najít. Všechno bylo
rozházené po autě a po lese. Mě bolely jen záda a krk, ale Jarek vypadal
v první chvíli trochu zmateně.
Když jsi viděl torzo auta, co se ti honilo
v myšlenkách?
Jarek – První myšlenky směřovaly k nám,
že jsme relativně v pořádku. Na to jak to auto vypadalo, jsme rádi, že se
nám nic vážného nestalo.
Karel – Byl jsem dost překvapený, když jsme
se vrátili na místo činu, k vyprošťovacím pracím. Moc jsem nechápal,
jak jsme se z auta dostali tak „snadno“ k sanitce. Původně mi
nepřišlo, že jsme spadli až tak hluboko.
Na internetu jsme se od pořadatelů dozvídali zprávy, že jste
v pořádku, ale vzápětí za vámi vyjela sanitka…jak to
tedy bylo?
Jarek – Nevím, kde pořadatelé vzali
informaci, že jsme v pořádku. Situace se měla tak, že jsme si hned nechali
zavolat sanitku a ta nás odvezla do nemocnice na vyšetření. Po vyšetření
jsme se vrátili zpátky k micáku a pomáhali při jeho vyprošťování. To
se nám podařilo pomocí těžké techniky až po třech hodinách.
Karel – Po nehodě jsem neměl moc ponětí
o čase, ale zdálo se mi, že záchranáři i sanitka přijeli celkem brzy.
V nemocnici naštěstí jednotlivá vyšetření postupně u nás obou
vyloučila vážnější zranění.
Rozebírali jste cestou domů tu nepříjemnou událost?
Jarek – Určitě jsme spekulovali, co se asi
mohlo na autě odehrát, že přestalo brzdit. V neděli na dílně jsme
zjistili příčinu. Našli jsme prasklou brzdovou hadici u pravého předního
kola. Byly tam zřetelné stopy po úniku kapaliny. S tím se nedá nic dělat,
zkrátka stalo se co se stalo. Je to jenom technika.
Ztratili jste náladu po havárii na závodění?
Jarek – Tak to určitě ne.
Karel – Jasně že neztratili. Myslím si, že
by bylo skvělé dokázat to sobě i všem kolem nějakým pěkným výsledkem
ve Vsetíně. Jen to auto teď chybí.
Co bude tedy dál?
Jarek – Chtěli jsme startovat na vsetínském
sprintu. Tento závod je pro nás zatím s otazníky. Zda se objevíme na
Vsetíně v závodním autě, nebo pojedeme jen na kukačku, to rozhodnou
nejbližší dny.
Mrzí nás konečné umístění v slovenském
mistrovství, neboť v průběhu sezony jsme měli toto mistrovství velmi
dobře rozjeté. Kvůli technické závadě se udělala na autě velká škoda.
Navíc jsme se propadli v konečném pořadí hodně hluboko. Přesto bychom
chtěli poděkovat našemu největšímu obchodnímu partnerovi na Slovensku
Pneumarket.sk – Pensky, který nám vydatně pomáhal realizovat naše starty
na Slovensku. Děkujeme za podporu, neboť bez této pomoci bychom těžko
v kompletním slovenském mistrovství mohli startovat. Poděkování patří
i mechanikům za celosezónní pečlivou práci při přípravě auta, ale
i za práci během samotných závodů.
Autor: Vebr Miroslav, Foto: Veverka Vlado nike air max günstig nike air max günstig